Mezinárodní právoMezinárodní humanitární právo

 

Mezinárodní humanitární právo tvoří principy a pravidla upravující prostředky a metody vedení válečného konfliktu a ochrany civilního obyvatelstva, nemocných a raněných vojáků a válečných zajatců. Mezi hlavní nástroje patří Ženevské úmluvy o ochraně válečných obětí z roku 1949 a dva dodatečné protokoly uzavřené roku 1977 pod záštitou Mezinárodního výboru Červeného kříže.

V posledních letech plní OSN vedoucí úlohu v úsilí o rozvoj mezinárodního humanitárního práva. Rada bezpečnosti se stále více podílí na ochraně civilistů v ozbrojených konfliktech, ochraně lidských práv a ochraně dětí ve válečných konfliktech. Rada rovněž ustavila dva mezinárodní soudy – pro bývalou Jugoslávii a pro Rwandu – a tribunály ve Východním Timoru, Sierra Leone a Kambodži. Tribunály nepřispívají jen k určení odpovědnosti, ale také k posílení a širšímu uznávání humanitárního práva. K významnému posunu ve vývoji mezinárodního humanitárního práva přispělo též nedávné založení Mezinárodního trestního soudu, jehož přípravná komise definovala „základní zločiny“, jako jsou genocida, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Valné shromáždění jako politické fórum OSN přispělo k vypracování celé řady mezinárodních úmluv. Patří mezi ně Úmluva o prevenci a postihu zločinu genocidy (1948), Úmluva o neplatnosti statutárních omezení v případě válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (1968), Úmluva o zákazu nebo omezení užití určitých konvenčních zbraní s mimořádně zraňujícími nebo nerozlišujícími účinky (1980) a jejich čtyři protokoly a Zásady mezinárodní spolupráce při odhalování, zadržování, vydávání a stíhání osob zodpovědných za spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, které Valné shromáždění schválilo v roce 1973. Valné shromáždění také umožnilo uskutečnění diplomatické konference, která v roce 1998 přijala Římský statut Mezinárodního trestního soudu.