Mezinárodní právoPrávo v oblasti životního prostředí

 


OSN patří k průkopníkům v prosazování rozvoje mezinárodního práva v oblasti životního prostředí a sjednávání smluv, které přispívají k celosvětové ochraně životního prostředí. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) dohlíží na uplatňování mnoha dohod tohoto druhu:

  • Úmluva o mokřadech mezinárodně významných zvláště jako sídliště vodního ptactva (1971) zavazuje státy k prozíravému využívání mokřadů na jejich území. Tato úmluva byla iniciována Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) .
  • Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (1972) zavazuje státy k ochraně přírodních a kulturních oblastí. I tuto úmluvu iniciovalo UNESCO.
  • Mezinárodní konvence o obchodu s ohroženými druhy divoké fauny a flóry (1973) kontroluje prostřednictvím kvót a zákazů vývozu mezinárodní obchodování s vybranými druhy divokých zvířat a rostlin či produkty z nich, aby zajistila jejich zachování.
  • Bonnská úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (1979) a série přidružených regionálních a druhově specifických dohod usiluje o zachování suchozemských, vodních i ptačích živočišných druhů a jejich sídlišť.
  • Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší překračujícím hranice států/Úmluva o kyselých deštích/ (1979) a její protokoly dojednané pod záštitou Evropské hospodářské komise OSN (ECE) stanovují způsoby kontroly a omezení znečištění ovzduší v Evropě a v Americe.
  • Úmluva OSN o mořském právu (1982) komplexním způsobem upravuje četná námořní témata včetně práva civilní i vojenské navigace, ochrany pobřeží a mořského prostředí, práva na živé i neživé zdroje a podmořský vědecký výzkum.
  • Vídeňská úmluva o ozonové vrstvě (1985), Montrealský protokol (1987) a jeho dodatky se snaží o redukci poškození ozonové vrstvy, která chrání život na Zemi před škodlivými vlivy ultrafialového záření.
  • Basilejská úmluva o pohybu nebezpečného odpadu přes hranice a jeho zneškodnění (1989) zavazuje signatářské státy k omezení přepravy a vypouštění nebezpečných odpadů přes hranice, k minimalizaci míry toxicity nebezpečných odpadů a k zajištění ekologicky šetrného zpracování odpadů co nejblíže místu jejich vzniku. Roku 1999 přijaly smluvní strany protokol o odpovědnosti a kompenzaci ve vztahu k přeshraničnímu pohybu nebezpečných odpadů.
  • Multilaterální fond pro plnění Montrealského protokolu (1991) byl založen pro pomoc rozvojovým zemím při naplňování Montrealského protokolu. Pomoc se týká států, jejichž roční spotřeba a produkce látek porušujících ozonovou vrstvu je nižší než 0,3 kg na hlavu – bývají též označovány za „země článku 5“. Výše příspěvků do fondu ze strany zemí, jichž se článek 5 netýká, je určován podle hodnotící škály OSN.
  • Dohoda o zachování malých kytovců Baltského a Severního moře (1991) byla uzavřena pod patronátem Úmluvy o migrujících druzích. Jejím cílem je podpořit úzkou spolupráci mezi smluvními stranami tak, aby vedla k zachování příznivého vývoje malých kytovců. Signatářské státy mají povinnost podílet se na zachování a správě jejich přirozeného prostředí, na průzkumech a výzkumech, omezování znečištění a informování veřejnosti.
  • Úmluva o biologické rozmanitosti (1992) usiluje o zachování biologické rozmanitosti, podporuje udržitelné využití jejích komponentů a rovnoměrné rozdělení užitků plynoucích z využití genetických zdrojů. Její Kartagenský protokol o biologické bezpečnosti (2000) usiluje o ochranu biologické rozmanitosti proti rizikům, která by mohla hrozit ze strany geneticky modifikovaných organismů. Zakládá informační proceduru, která zajišťuje, aby jednotlivé státy byly předem písemně spraveny o možném dovozu geneticky modifikovaných organismů určených k začlenění do životního prostředí, a měly tak dost podkladů pro kvalifikované rozhodnutí, zda dovoz povolí.
  • Rámcová úmluva OSN o klimatických změnách (1992) zavazuje státy k omezení emisí skleníkových plynů způsobujících globální oteplování a s tím spojené atmosférické poruchy. Její Kjótský protokol (1997) zesiluje mezinárodní reakci na klimatické změny stanovením emisních limitů vyspělým zemím pro období 2008-2012. Protokol však též zavádí několik mechanismů, které umožňují jistou flexibilitu při snižování a měření emisí.
  • Úmluva OSN o boji proti rozšiřování pouští v zemích, zejména afrických, postižených úporným suchem (1994) se snaží podněcovat mezinárodní spolupráci v boji proti rozšiřování pouští a omezovat dopady sucha v postižených státech.
  • Dohoda o zachování kytovců v Černém moři, Středozemním moři a v přilehlé atlantské oblasti (1996) usiluje o omezení hrozeb pro kytovce ve vodách Středozemního a Černého moře. Vyžaduje od států přijetí podrobného plánu na zachování kytovců, který bude zahrnovat legislativu zakazující jejich svévolný lov, dále prostředky pro minimalizaci nahodilého polapení a vytvoření chráněných zón.
  • Rotterdamská úmluva o principu vyslovení souhlasu při mezinárodním obchodu s určitými chemikáliemi a pesticidy (1998) zavazuje exportující země, aby importujícím zemím poskytly informace o všech přepravovaných látkách, které potenciálně škodí lidskému zdraví a životnímu prostředí.
  • Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech (2001) má za cíl snižovat a odstraňovat vypouštění určitých vysoce toxických pesticidů, průmyslových chemikálií a vedlejších produktů jako DDT, PCB a dioxiny, které jsou velmi mobilní a hromadí se v potravním řetězci.
  • Program člověk a biosféra UNESCO si klade za cíl rozvinout v rámci přírodních a společenských věd základnu pro udržitelné využívání a zachování biologické rozmanitosti a pro zlepšení vztahů mezi lidmi a jejich životním prostředím po celém světě. Tento program podporuje mezioborové výzkumy, ukázky a školení v oblasti přírodních zdrojů.

Mezinárodní námořní organizace (IMO) přispěla k uzavření úmluv, jež pomohly omezit znečišťování moří. Série regionálních mořských programů pomáhá vládám při ochraně sdílených mořských a dalších vodních zdrojů prostřednictvím úmluv a protokolů přijatých pod patronací UNEP ve třinácti regionech.