Mezinárodní právoSoudní urovnávání sporů

 


Hlavním orgánem OSN pro urovnávání sporů je Mezinárodní soudní dvůr (ICJ). Světový soud, jak bývá ICJ obecně nazýván, byl založen v roce 1946. Ke konci roku 2003 vynesl 78 rozsudků ve sporech přednesených státy a 24 posudků v reakci na žádosti řádně zmocněných organizací OSN. Většinu případů projednával celý soud, od roku 1981 však mohou být na žádost sporných stran případy předkládány také odborným komorám (viz internetová stránka soudu na adrese www.icj-cij.org).

Soud vynesl řadu rozhodnutí v otázkách mezinárodních sporů týkajících se hospodářských práv, tranzitního práva, zneužití síly, nevměšování se do vnitřních záležitostí států, diplomatických vztahů, únosů, práva na azyl a na národní sebeurčení.Soud rozhoduje tyto spory jako nestranný arbitr. Pomocí nenásilného řešení sporů o vymezení hranic mezi státy, námořních hranic a územní svrchovanost jednotlivých zemí Mezinárodní soudní dvůr často zabránil další eskalaci napětí.

Příklady soudem vyřešených sporů

ICJ například v roce 2002 rozhodl při mezi Kamerunem a Nigérií o svrchovanost nad poloostrovem Bakassi, na jehož území se nacházejí bohatá naleziště ropy, a posléze vydal i rozhodnutí o průběhu suchozemské a mořské hranice mezi oběma státy. V tomtéž roce vyřešil spor mezi Indonésií a Malajsií o svrchovanost nad dvěma ostrovy v Celebeském moři, které nakonec přiřkl Malajsii. V roce 2001 soud ukončil mořskou a teritoriální při mezi Katarem a Bahrajnem, která představovala překážku ve vzájemných vztazích obou zemí.

Roku 1999 Mezinárodní soudní dvůr svým rozhodnutím, které obě země akceptovaly, vyřešil citlivý spor týkající se hranic mezi Botswanou a Namibií. V roce 1992 urovnal spor, který se mezi Salvadorem a Hondurasem táhl téměr sto let a který v roce 1969 vedl ke krátké, ale krvavé válce mezi oběma státy. Roku 1994 soudu společně předložily svůj spor Libye a Čad. Poté, co soud rozhodl, že se hranice bude řídit smlouvou mezi Francií a Libyí z roku 1955, stáhla Libye z oblasti při jižní hranici s Čadem své jednotky.

Některé případy byly Mezinárodnímu soudnímu dvoru podány v souvislosti s politickými nepokoji či regionálními konflikty. V roce 1980 předložily USA soudu případ spojený s obsazením amerického velvyslanectví v Teheránu a zadržením jeho zaměstnanců. Soud rozhodl, že Írán musí vydat rukojmí a zaplatit Spojeným státům náhradu škody. Než však soud určil její výši, byl případ s ohledem na dvoustrannou dohodu mezi Íránem a USA stažen. Roku 1989 požádal Írán ICJ, aby odsoudil sestřelení íránského letadla americkou válečnou lodí Vincennes, aby označil za viníka Spojené státy a donutil je uhradit vzniklou škodu. Po vzájemném ujednání o kompenzaci byl případ uzavřen v roce 1996.

V roce 1986 žalovala Nikaragua Spojené státy za podporu nikaragujských contras. Soud došel k závěru, že svou podporou contras a kladením min do blízkosti nikaragujských přístavů, tedy akty neospravedlnitelnými „kolektivní sebeobranou“, Spojené státy porušily své mezinárodně právní závazky nevměšovat se do vnitřních záležitostí cizího státu, nepoužít proti němu sílu a nezasahovat do jeho suverenity. Soud proto rozhodl, že Spojené státy jsou povinny uhradit škodu. V roce 1991, ještě před stanovením reparační částky, však Nikaragua žalobu stáhla.

V roce 1992 předložila Libye ICJ dva případy, jeden proti Velké Británii a druhý proti USA, týkající se interpretace Úmluvy o potlačení nezákonných činů ohrožujících bezpečnost dopravního letectví v případě zřícení letadla letu 103 společnosti Pan American nad skotským Lockerbie v roce 1988. Případy byly vyjmuty ze soudního rejstříku v září 2003 s ohledem na uzavření dohody mezi zúčastněnými stranami.

Roku 1993 postoupila Bosna a Hercegovina soudu žalobu proti Svazové republice Jugoslávii (Srbsku a Černé Hoře) ohledně uplatnění Úmluvy o prevenci a postihu zločinu genocidy. Soud vyzval strany sporu, aby zabránily další eskalaci genocidy a vyhrocení pře. Případ ještě není dořešen.

V roce 1996 ICJ odmítl námitky USA vůči pravomoci soudu v případu týkajícím se zničení íránských ropných plošin americkými válečnými loděmi. Soud v listopadu 2003 uvedl, že tyto aktivity Spojených států nelze ospravedlnit jako akty nezbytné k zajištění národní bezpečnosti. Soud však také rozhodl, že tyto aktivity nezakládaly právo na porušování svobody obchodu ze strany Íránu, a proto jeho žádost o reparace nebyla vyslyšena. Soud také odmítl kontrující žádost Spojených států.

Rozhodnutí v oblasti hospodářských a dalších práv

Státy Mezinárodnímu soudnímu dvoru také často předkládaly záležitosti související s hospodářskými právy. Například v roce 1995 podalo Španělsko ve sporu o práva rybolovu mezi Kanadou a Evropskou unií podnět proti Kanadě poté, co Kanada na otevřeném moři zadržela španělskou rybářskou loď. V jiném nedávném případě žádalo Lichtenštejnsko po Německu vrácení určitých nemovitostí zabavených v průběhu druhé světové války.

Slovensko a Maďarsko postoupily ICJ případ týkající se ochrany životního prostředí, vzniklý v souvislosti se sporem o platnost vzájemné dohody z roku 1997 o výstavbě vodního díla na Dunaji. V roce 1997 soud shledal oba státy odpovědné za porušení právních závazků a vyzval je, aby podmínky smlouvy splnily.

Během minulých deseti let se počet případů předkládaných Mezinárodnímu soudnímu dvoru výrazně zvýšil. Zatímco v 70. letech soud projednával zároveň jeden či dva případy, v letech 1990 až 1997 se počet současně projednávaných případů pohyboval mezi devíti až třinácti a v následujících letech překročil dvacítku. Ke konci roku 2003 čekalo na rozhodnutí ICJ 22 případů, z nichž jeden byl aktivně posuzován.

Posudky vypracované Mezinárodním soudním dvorem se mimo jiné týkaly přijímání nových členů do OSN, vyplácení kompenzací pracovníkům OSN, kteří ve službě utrpěli zranění, územního statutu Západní Sahary, hrazení výdajů některých mírových operací a nejnověji také statusu zpravodajů OSN pro lidská práva. Dva posudky, vydané roku 1996 na základě usnesení Valného shromáždění a Světové zdravotnické organizace, se týkaly otázky legálnosti hrozby užití jaderných zbraní.

V roce 1971 se v jednom z posudků vydaném na základě podnětu Valného shromážděním uvádělo, že další setrvávání jihoafrických sil v Namibii je ilegální a že Jihoafrická republika je povinna stáhnout ze země svůj správní aparát a ukončit okupaci území, aby tak uvolnila cestu k nezávislosti Namibie v březnu 1990.